Co je meditace?

Sakyong Mipham Rinpoche

Často zapomínáme na to, jak vzniklo buddhistické učení. Zapomínáme na důvod, pro který Buddha opustil palác svého otce. Nespokojen s udržováním iluzí chtěl porozumět vlastnímu životu a životu vůbec.

Tak jako Buddha, většina z nás si přeje objevit základní pravdu o svém životě. Jsme ale skutečně schopni pochopit, co se s námi děje? Tato otázka souvisí s nejhlubší podstatou buddhistického učení. Buddhova odpověď je: “Ano, nakonec toho schopni jsme. Ale musíme se vydat na cestu meditace, protože v podstatě jsme ve stavu zmatku.” Proč jsme zmatení? Protože nechápeme, jak naše mysl funguje.

Proces odstraňování zmatku je založen na rozvíjení schopnosti poznat svoji mysl, uklidnit ji a posílit. Jsme-li pozorní a vnímáme, co se děje v naší mysli, dokážeme nahlédnout hlubší úroveň reality. V meditační praxi se učíme získat odstup a větší perspektivu a nebýt zcela pohlceni do maličkostí.

Buddha viděl, že pokud se chceme vydat na jakoukoliv cestu – nejen duchovní, ale i světskou, jako je studium nebo podnikání – potřebujeme mysl, se kterou se dá pracovat a na níž se můžeme spolehnout. To je význam výcviku mysli, díky němuž se mysl stává flexibilní a můžeme ji použít všude tam, kde je třeba.

Meditací šamatha neboli praxí bdělé pozornosti se mysl stává stabilnější a užitečnější. Z tohoto hlediska není šamatha čistě buddhistickou praxí, ale je to praxe pro každého, neboť se neváže k žádné konkrétní duchovní tradici. Pokud se chceme zbavit zmatku, musíme zjistit, co je naše mysl a jak pracuje, ať už je naše víra jakákoliv.

V sanskrtu slovo „šamatha“ (tib. ši-né) znamená “klidné spočívání“. Klidné spočívání popisuje mysl v jejím přirozeném stavu. Slovo „klid“ vše vysvětluje – lidská mysl je přirozeně radostná, klidná a velice jasná. V meditaci šamatha stav klidu nevytváříme, ale necháváme mysl být takovou, jaká je. Neznamená to však, že vše poklidně ignorujeme. Jde spíš o to, že mysl je schopna zůstat sama se sebou, aniž by neustále odbíhala.

V meditaci se učíme spočinout v klidu, nechat sami sebe v klidu. Když si dokážeme vzpomenout na význam slova „šamatha“, můžeme ho použít jako vztažný bod své praxe. Můžeme si říci: „Jakou meditací se právě zabývám? Je to šamatha, klidné spočívání.“

Zároveň si uvědomujeme, že naše mysl nespočívá vždy v klidu a míru. Možná spočívá v podráždění, zlosti nebo žárlivosti. Rozpoznáním těchto stavů začínáme rozplétat svůj zmatek.

Meditace je velice osobní praxe. Tak jako Buddha se můžeme sami sebe zeptat: „Co je skutečné? Co je reálné na mých zkušenostech?“ Uvědomíme si, že odpověď neznáme a to v nás probudí zvědavost.

Tímto způsobem skáčeme od otázky k odpovědi a každá nová odpověď vede k nové otázce. Vytrváme-li v tomto procesu, začneme si uvědomovat další fakt, který Buddha objevil – v každé situaci je obsažena pravda a po každé odpovědi přirozeně následuje další otázka.

Pomocí této praxe a díky své zvídavosti se Buddha naučil pozorovat krajinu života čistým a nezaujatým způsobem. Když začínal s vyučováním dharmy, popisoval pouze své zkušenosti: „Řeknu vám, co vidím. Toto je realita věcí – takových, jaké jsou.“ Nepředkládal žádné konkrétní stanovisko. Nekázal dogma, ale poukazoval na realitu a to je fakt, na který často zapomínáme. Většina lidí si například myslí, že jedno z klíčových učení buddhismu je karma. Ale Buddha karmu nestvořil, pouze ji viděl a uznal ji. Říkat, že buddhisté věří v karmu je jako myslet si, že pro buddhisty je voda mokrá. A jako správní buddhisté bychom měli věřit, že oheň pálí!

V meditaci se s inteligencí díváme na svoje zkušenosti a na celý svět. Podle Buddhy je to způsob, jak pohlížet na jakoukoliv situaci a pochopit, co je na ní skutečné a co nám opravdu sděluje – vidět její realitu. Tak se chová Buddha a my všichni máme možnost stát se Buddhou, ať už jsme či nejsme buddhisté. Všichni máme schopnost poznat přirozený klid své mysli, kde není zmatek. Můžeme použít přirozenou jasnost mysli a zaměřit ji na cokoliv chceme. Ale nejprve musíme zkrotit svoji mysl praxí šamatha.

Možná spojujeme meditaci s něčím duchovním, protože i chvilkový prožitek klidného spočívání nám připadá jako něco úžasného. V tu chvíli mysl již nepoletuje a nezabývá se spoustou věcí. Například sledujeme východ slunce nebo zavane větřík a najednou se úplně vyladíme na své prožitky. Říkáme si: „Tak tohle je velmi duchovní zážitek, náboženský zážitek. Stálo by to za básničku a možná bych o tom měl napsat domů“. Ale ve skutečnosti jsme se pouze na okamžik sladili se svou myslí. Mysl byla v přítomnosti a harmonii. Předtím jsme byli tak zrychlení a zmatení, že jsme ani nezaznamenali svěžest vánku na své tváři. Naše mysl nebyla schopná soustředit se ani tak dlouho, aby dokázala sledovat dvouminutový východ slunce. Teď jsme schopni udržet mysl na jednom místě tak dlouho, abychom si všimli svého okolí a mohli ho ocenit. Teď jsme skutečně zde. Po pravdě, být v přítomnosti je velmi obyčejné. Každý z nás je schopen dostat svoji mysl pod kontrolu a vycvičit ji tak, aby byla flexibilní a užitečná.

To není pouze cílem buddhistické cesty, ale je to smysl lidského života.