První ze série článků o Jampa Pawo, o tom, jak nalezl svou cestu k Buddhismu a o jeho praxi ve vězení. Jampa Pawo byl 27. dubna 2016 po 17 letech v cele smrti popraven.
Napsala Norma Harris pro Shambhala Times, publikováno 12. listopadu 2015
přeložila Kateřina Honzíková
Obraz Buddhy podle Jampy Pawo
V loňském roce přišel na adresu Shambhala Atlanta email od Lese Ste. Marie z Gampo Abbey. Předával v něm prosbu od člověka, který začal v průběhu čekání na výkon trestu smrti v Georgii praktikovat buddhismus a meditovat a přál si oficiálně přijmout útočiště a složit sliby bodhisattvy. 3. října 2014 jsem přivezla Ačárju Richarda Johna, aby ho navštívil a vyplnil jeho přání.
Pokračovala jsem v návštěvách Jampy Pawo pravidelně, jednou týdně. Také si píšeme a povídáme po telefonu. Dostala jsem radu, abych neudávala jeho rodné jméno a do podrobností nepopisovala jeho zločin, kterým byla brutální vražda. Ale mohu vám říct něco o něm a jeho praxi. Jampa Pawo (Laskavý bojovník) je jméno, které obdržel v souvislosti s přijetím bodhisattvovských slibů a kterým od té doby podepisuje své dharmické texty a malby. Budu tohle jméno používat, když o něm budu mluvit.
Jampa Pawo spáchal vraždu, když mu bylo 19 let. Je vězněn 18 let a 17 let z toho strávil na samotce v cele smrti. Za tu dobu se změnil, jako se měníme všichni, a platí to i o těch, kteří udělali něco strašlivého. Obvykle slýcháme příběhy o těch, kteří v cele smrti “nalezli Ježíše”. To ale neznamená, že ve skutečnosti není možné, aby lidé nalezli Ježíše – nebo v tomto případě Buddhu. A tady je shrnutí toho, jak se to stalo v případě Jampy Pawo.
To první, co Jampa Pawo ve vězení dostal, bylo přístřeší a jídlo. Jsou to základní věci, které mu v dospívání chyběly, protože žil na ulici, v beznadějné situaci. Hned od začátku ho začaly přitahovat knihy o umění, které byly k dispozici ve vězeňské knihovně. Začal kreslit umění, které viděl. Také si začal všímat témat, která velké umění zachycuje a číst vše, co se jich nějakým způsobem týkalo, z historie, mytologie, psychologie a náboženství. Když si uvědomil, že v těchto širokých tématech vidí řadu souvislostí, začal přemýšlet o smyslu života. Přestal užívat drogy a pít alkohol (je to tak!) a začal používat svoji mysl. Zjistil, že je inteligentní bytost a dobře se dokáže vyjadřovat uměleckým způsobem.
To ale nestačilo. Ačkoliv se jeho život zásadně změnil, nebyla to změna dostačující k tomu, aby cítil, že jeho život má nějakou cenu a význam, ne, jeho život ne. Nejde vymazat to, že spáchal vraždu, ani to, že s tím musí žít. Jak by mu mohly tyto nové schopnosti a vlastnosti nějak pomoci žít opravdu smysluplný život? Tahle otázka jej přivedla do hluboké deprese.
V té době si začal všímat slova “buddhismus”. Objevovalo se v textech, které četl i na jiných místech. Četl texty o mnoha náboženstvích, o buddhismu toho ale mnoho nevěděl. Požádal svoji přítelkyni z Anglie, se kterou si v rámci vězeňského programu dopisoval, aby mu poslala knihu o buddhismu. Jampa říká, že obsahu knihy okamžitě porozuměl. Požádal ji o zaslání dalších.
Kresba Jampy Pawo
I když přečetl řadu knih, uvědomil si, že k tomu, aby mohl následovat tuto cestu bude potřebovat pomoc. Modlil se, aby našel někoho, kdo zná dharmu, nebo aby si někdo takový našel cestu k němu. To se stalo, Ani Pema Chodron a Thich Nhat Hanh si s ním začali pravidelně dopisovat a posílali mu knihy a instrukce, jak postupovat v praxi. Navázal také užší kontakt s Gampo Abbey, pravidelně si psal s Les Ste. Marie a Louisem Collinem. Také byl v rámci vězeňského programu Prison Liberation Project (projekt Svoboda ve vězení) v kontaktu s Olivierem Sylverem z Francie, který mu posílal kurzy na CD.
O buddhismu věděl čím dál víc a s pomocí vzdálených přátel začal praktikovat meditaci. Ale věděl, že jeho náhled je stalé příliš povrchní. Potřeboval nějaký způsob k prohloubení, nějakou konkrétní cestu, směr nebo linii. Od druhých lidí dostával podporu, ale stále byl velmi osamělý. Byl to tichý člověk, mluvil málo a vždy se díval spíš směrem dovnitř. Chtěl najít způsob, jak z toho všeho nějak poskládat cestu, po které by mohl jít, ale nevěděl jak. Začaly se mu o tom zdát sny. V jednom ze svých snů oslovil lámu, kterého znal jako autora jedné z přečtených knih. Láma ho ignoroval a jeho doprovod také. Později se mu zdálo o lámovi, který naopak oslovil jeho. Položil mu tehdy otázku, jak prohloubit svoji praxi a láma mu ukázal, jak provádět úklony. Později Jampa uviděl fotografii lámy Zopy a poznal v něm lámu ze svého snu. Rozhodl se, že začne studovat tibetskou buddhistickou tradici.
Kresba Garudy od Jampy Pawo
Po čtyřech letech praktikování a studia začal Jampa Pawo toužit po složení formálních slibů a modlil se, aby takovou možnost dostal. Lidé z Shambhala Atlanta měli možnost jeho přání uskutečnit a prostřednictvím kontaktu s nimi se blíže seznámil s buddhistickým učením Shambhaly. Jméno Chogyama Trungpy v té době znal, přečetl knihu Posvátná cesta bojovníka. Z textů od Ani Pema Chodron také znal učení Shambhaly. Jakmile pod vedením Richarda Johna složil bodhisattvovské sliby, přečetl knihu Ruling Your World (Váš svět je váš svět) a začal studovat buddhistickou ikonografii, včetně tradice tibetského bonu. Zaujaly ho především energie čtyř důstojností a “ground lungta”.
Jampa Pawo v podstatě žije životem mnicha. Jeho cela má rozměry 5x7x9m. Je vegetarián. Praktikuje každé ráno a večer. Mezitím ve volném čase čte, kreslí, píše dopisy a básně. Hodinu denně tráví na vězeňském dvoře. Žije život naplněný studiem a praxí.
V přítomnosti vyzařuje Jampa Pawo jasnou, silnou, spokojenou a laskavou energii. Ačkoliv prožívá intenzivní fyzickou a emocionální bolest, je zdravý a čilý. Má své priority, vždy začíná u “tebe” a končí praxí. “Jak se ti daří? Jak se jim daří? Prosím pozdravuj je ode mne. Posílám jim obraz. Napsal jsem jí báseň. Mohu tohle duchovní cvičení vést já? Naučíš mě, jak pozdvihnout energii větrného koně? Znám o tom příběh, o Asangovi a Maitréjovi. Prosím dej tyto knihy do knihovny Shambhaly (můžeš si je předtím přečíst). Tady je obrázek, který ti může pomoci s praxí”.
Zjistila jsem, že lidé z věznice považují Jampu Pawo za pozitivní sílu na místě, kde jinak mnoho pozitivních vlivů nenajdete. On o sobě nemluví, řekl mi to vězeňský pastor, který ho zná a komunikuje se strážci i vězni. Když jsem se ho přímo zeptala, jestli se cítí jako Laskavý bojovník, vypadal zmateně. Pak mi vysvětlil, jak to vidí on: “Snažím se praktikovat laskavost k druhým bytostem. Snažím se zdržovat od chování, které pramení v klesha energii. Dříve jsem byl hodně stažený do sebe a nespolečenský, nechtělo se mi jít do kontaktu s druhými lidmi. Kreslil jsem, četl, psal a zůstával sám. Teď se snažím druhým lidem nabídnout, co mohu dát. Mohu s nimi mluvit o duchovních věcech. Když je někdo rozrušený, mohu poslouchat. Mohu jim poradit, aby to “nechali být”. Také se snažím lidi povzbudit k tomu, aby byli více kreativní.“
Moje návštěvy ve vězení jsou klasifikované jako návštěvy pastorální a tak spolu můžeme být v jedné místnosti, nemusíme mluvit přes telefon a plexisklo. Vždy se obejmeme a dotkneme čely. Setkáváme se v dlouhé místnosti, ve které jsme někdy sami, někdy ji sdílíme s mnoha dalšími vězni, kteří mluví se svými pastory nebo právníky. To nám nevadí. Vytváříme si svůj prostor. Ukloníme se a pak praktikujeme v těsné blízkosti. Chvíli praktikujeme meditaci shamatha, chvíli děláme “ground lungtu”, protože si o této praxi přečetl v knize Váš svět ve váš svět (Ruling Your World) a velmi o ni stojí. Návštěva trvá tak dvě hodiny. Vede pak krátkou (20-minutovou) praxi Vadžrasattvy, podle toho, jestli potřebuji spíše mluvit nebo praktikovat. Když mluvíme o praxi, cítím z něj ohromnou energii. A když praktikujeme, cítím, jak mnou tato energie prostupuje. Je to nepopiratelné.
Mluvíme o smrti a praxích, které budou užitečné pokud a když dostane smrtící injekci. Bude provádět powa podle instrukce v Tibetské knize života a smrti od Sogyala Rinpoche, bude praktikovat tonglen a recitovat vadžrasattva mantru. Když máme prostor, praktikujeme meditaci v chůzi. Praktikujeme důstojnost tváří v tvář strachu.
Mluvíme až do poslední chvíle našeho společného setkání. Slyšíme ohlášených posledních deset minut a povídáme si ještě cestou ke dveřím, kde stojí stráž, a pak ještě po objetí na rozloučenou. Povídáme si ještě přes dveře a i když nás dozorce napomene připomínkou, že návštěva je u konce. Někdy se dívám, jak jej vedou zpátky do cely. Svážou mu ruce za zády a jdou s ním, z jedné zamřížované chodby do druhé. Pak zmizí ve světě, který si v podstatě doopravdy nedovedu představit, ačkoliv se na něj často ptám a on mi trpělivě a podrobně odpovídá. Často mi nyní předává knihy nebo umělecká díla, která vytvořil a jsou určená pro někoho venku. Často si uvědomím, až když si sednu do auta, že jsme zapomněli věnovat zásluhy.
Chtěli jsme vás s Jampa Pawo o něco požádat. Chtěli jsme vás požádat, abyste Jampu zahrnuli do své praxe tonglenu. Nevím přesně, kdy má poprava proběhnout, možná ne dřív než v listopadu. Je jisté, že jeden den před dnem stanoveným jako datum popravy, proběhne řízení o udělení milosti. Vaše motlitby budou nejvíce prospěšné v průběhu tohoto řízení a poté znovu v době popravy, pokud tak bude rozhodnuto.
Chtěla bych věnovat zásluhy tohoto dharmického vztahu všem těm, kteří někomu hrozným způsobem ublížili a vedle kterých mám tendenci považovat sama sebe za mnohem lepšího člověka. Vzdávám díky učení o změně a pomíjivosti. Vzdávám díky síle bodhichitty.
Slovo Kado pochází z čínštiny a znamená “cesta květin.” Když byla tato praxe, které je stará 2300 let, představena v Japonsku, vzniklo japonské pojmenování “Ikebana,” které znamená “živoucí květiny.”
